Pandořina skříňka

4. den - tvůj názor na náboženství

6. srpna 2012 v 15:21
Když se mě někdo zeptá na mou víru, vždy odpovídám: "Existuje jen jeden Bůh, jen různá náboženství jej nazývají jiným jménem a vyznávají jiným způsobem. A já dokáži najít souznění v modlibě v kostele stejně tak jako v meditaci před sochou Buddhy."

Ať si každý věří v to, co souzní s jeho srdcem. I kdyby ten člověk byl ateista, je to jeho volba a neodsuzuji to, také mu to přinese zase jiný zajímavý pohled na Svět. (Jen, býti ateistou mi přijde děsivě opuštěné, samotářské a oddělené od Celku...)

Kdo či co je to vlastně Bůh? Podělím se s vámi o svou vizi. V nekonečném Vesmíru, jež obkopuje vše kolem, tak nekonečném a tajuplném, jak je Bůh sám... se Bůh zhmotnil do bubliny iluze, zvané Země. A své vědomí otevřel v duši každého kamene, každé malinké rostlinky, každého zvířete... a člověka. Poprvé prožívá dobrodružství třeba jako mrkev na zahradě, ochutnává chlad země i teplo slunce. Podruhé jej prožívá jako malý brouček, co dopodrobna vnímá jen tu strukturu a chuť listů mrkve, kterými se živí. Potřetí jej prožívá jako velký kámen, jež tiše a nehybně zahradu s mrkvemi střeží. Po sto milionté jej prožívá jako žížala, jež na mrkev narazila při svými toulkami zemí... Jediná mrkev, vnímána a obdivována tolika různými způsoby! Svět milující se navzájem. Svět, který existuje sám pro sebe. Bůh má duši v polštáři, na který večer uléháte, a i když si to neuvědomujete, láskyplně vás hřeje a objímá. Bůh má duši i v tom zatraceném kameni, o který jste ráno zakopli, když vám skočil do cesty, aby vás varoval před rychlým tempem a stresem, kterému se oddáváte. Je všude kolem, a hlavně - též uvnitř vás.

A, na rozdíl od panovačných církví, nikomu neříká, co je zlé a co je dobré. Pro něj není zlo a dobro, jsou jen různé fáze cesty - někdy se ztratíme, někdy bloudíme, někdy druhým pomáháme v té jejich ztracené pouti, někdy utíkáme k tomu cíli v nekonečnu dokud nepadneme vysílením, a někdy jdeme pomaličku, lehoučce a jen si užíváme světa kolem.

Není žádný "vnější svět". Je naší součástí, jsme jeho součástí. Ten svět, co nás obklopuje, je zhmotnění naší duše, našich přání, obav, přesvědčení, principů... jak bychom mohli být odděleni, vždyť naše tělo je stavěno z těl druhých zvířat i rostlin, co zde žily... a ta voda, co koluje v našem těle je ta samá voda, co po statisíce let kolovala v nebi, mořích i řekách Země. Bez světa kolem by naše tělo nepřežilo ani vteřinu. Jsme jedno s ním. A až si toto z hloubi srdce uvědomíte, procitnete.

Nakouknutí do Pandořiny skříňky...

11. dubna 2011 v 8:00

Je mi potěšením vám představiti novou rubriku... rubriku, na jejíž téma jsem se dlouho bála hovořit veřejně, na jejíž téma téměř nikdy s nikým nemluvím "z očí do očí".

Uvnitř té rubriky, uvnitř té skříňky, je totiž schované něco, čeho se spousta lidí bojí, co nechápou, čemu se vyhýbají, co se snaží zoufale popírat... a jiní zas tomu chtějí porozumět, chtějí se s tím spojit, celý život to hledají, celý život o tom po nocích přemýšlí... uvnitř skříňky se nachází myšlenky a názory o Bohu. Tajemství samotného Vesmíru. Smysl bytí a života. zaklínadlo času. Existence hmoty. Důvod a smysl bolesti v lidských srdcích...

Možná si říkáte - co ona o tom může vědět? Je jen malá holka, naivní dívka co se obléká do podivných panenkovských šatů a žije ve svém cukrovém světě. Není učená, není v žádné církvi a ani o filosofii se nazajímá. Že zrovna ona chce poučovat o existenci Boha?

Mezi lidmi se šuškají pohádky a povídačky, o vílách, o strašidelných domech, o životě po smrti, o andělích a o démonech, o milujícím Bohu... avšak lidé na ně nevěří, a i když věřit chtějí, většinou je nikdy neviděli. Já... je však vídávám. Vídávám víly tančit v lánech polí. Zatoulané duše již dávno mrtvých lidí mě po cestě zastavují, aby se mne ptali na cestu. Viděla jsem minulost prosakovat přítomnou realitou tak silně, až téměř v jedno splynuly. Mám spoustu přátel "na druhém břehu". Opouštět mé hmotné tělo a toulat se po hvězdách je pro mne naprosto přirozené.

Možná právě proto se cítím hodna mluvit o těchto tématech.

Slyšeli jste někdy... o třetím oku? Je na čele tváře, a když jej otevřete, uvidíte svět v naprosto jiné realitě, tak ohromující a úžasné, až z toho mrazí. Když necháte všechny oči zavřené, vidíte jen tmu. Svět můžete cítit jen hmatem, a slyšet jeho zvuky. Jak moc ochuzen je svět toho, kdo nemůže vidět, všechny ty krásné barvy a tvary, odlesky světla, výrazy jiných lidí, obrazy umělců, kouzelné výjevy přírody. To lidské oko je tou bránou k vnímání hmotného Světa, co dovoluje naší duši vidět realitu. Když otevřete oči, tak místo tmy vidíte barvy a tvary a hmotu... vaše Vědomí se posune na další level vnímání Světa. Stejně tak když otevřete třetí oko, vaše Vědomí se posune ještě dál.

A cože to "vidí" ten, kdo třetí oko otevřel?

Ne, slovo "vidí" to nedokáže vystinout... nejen že vidí, ale vnímá celou svou bytostí, a prostě "ví". Když vejde do místnosti, může "vědět" její minulost, jako by mu to ta místnost sama sdělila. Je to směs obrazů, pocitů a vzpomínek té místnosti. Každičké zvíře, každičký předmět, i smítko prachu... cítit skrz jeho duši, až na samou podstatu jeho existence. Až na samotného Boha ukrytého v něm.

V této rubrice vám budu povídat o tom, co jsem viděla "uvnitř" hmoty. Esenci Boha. Tak dlouho jsem se o tom bála veřejně mluvit, ale nakonec je to stejně nezbytné, abych se posunula na cestě dál. Neříkám, že mé názory jsou jediné správné a neodsuzuji žádné náboženství ani víru ostatních... taky mají něco do sebe a skrývají v sobě kus pravdy. Ono totiž, Bůh je něco tak obrovského, nádherného a nekonečného, že může mít tváří tolik co je lidí na Zemi, každou naprosto jinou... a přeci je v každé z nich opravdový.
 
 

Reklama