Červen 2012

Webové projekty

27. června 2012 v 16:12 Má klec z růží
Tak se zamýšlím, co chci dělat s tímto blogem? Nejspíš jej chci jen nechat plynout, v podobném duchu, jako je nyní... jen občas nějaký článek z mého života, aby přátelé věděli, jak se mám a co se děje.

Já vím, že jeho momentální úroveň není nic extra, ale vyhovuje mi to takto. Přeci jen, jsou jiné projekty, kterým se chci věnovat více, a myslím si, že jsou zajímavější a přínosnější, než výžblepty o mém životě.

Tak jsem i změnila jeho layout, aby vypadal, jako tichá zpovědnice. A obrázek jsem použila z oblíbené manhwy "Bride of the Water God". Je několik málo vyjímečných mang, které jsou tak přenádherně nakreslené, že se ve čtení příběhu zastavíte, jen abyste se na chvíli kochali tím úchvatným obrazem. A tahle manhwa... je ještě víc, než ony. Nádhernou kresbu to vskutku má, a ačkoli se považuji za člověka s velmi vyvinutou fantasií, několikrát jsem se přistihla, že na tu stránku udiveně hledím... a prostě nechápu. I minutu jsem na ni občas civěla, než jsem to dokázala vstřebat.

Ta manhwa je jako nejkrásnější sen. Lehce abstraktní, naprosto vyjímečná, úplně jako z jiného světa. Je jako tichá noc za úplňku... kde nebe je poseté hvězdami, v dáli houká sova, vzduch je teplý a příjemný, měsíc se odráží od jezera... a přes všechnu tuto tichou krásu máte uvnitř srdce svíravý pocit, že něco je šíleně zle. Že tato noc je prokletá.

To je přesně ten pocit, co celý příběh doprovází.

To, že ráda čtu romantickou mangu, o mě víte. Jen, nerada se o tom zmiňuji na FB a tady na blogu, protože přeci jen, čtu hodně yaoi a některé věci jsou dost ehem šílené. Mám prostě nepříjemný pocit nepatřičnosti, když se o yaoi bavím s lidmi, kteří to běžně nečtou (s yaoistkami je to ok XD). Jenže manga je opravdu můj velký koníček, a chci se o něm s někým bavit... a tak jsem si tedy založila blog o manze! A veškeré dobré a zajímavé mangy budu propagovat tam, ať tím neotravuji jinde. Yay :3 A nejen yaoi, je tam i josei (ale upřímně... fakt, že je to josei, situaci nezachrání XD jsem teď narazila na josei, co svou šíleností a úchylností totálně převálcuje všechny WTF yaoi, co jsem kdy četla XD)

A další projekt, jež znovu rozjíždím, jsou stránky o Gothic Lolitě, kompletně jsem je předělala a aktualizovala i všechny články. A do budoucna chystám i několik zajímavých nových článků (^_-)

Měním si svou internetovou přezdívku.

11. června 2012 v 13:12 Má klec z růží
"Pet-chan" není přezdívka, s kterou se zcela ztotožňuji, kdysi dávno mne plně vystihovala, dnes už ne. Často se také podepisuji jako "Petra Éliarosa", ale to zase lidi hodně mate (myslí si, že Éliarosa je mé příjmení, zatímco já to beru jako své prostřední jméno). A tak jsem si tedy vybrala jednoslovnou přezdívku, ke které má mé srdce nejblíž. Zase to bude variace mého křestního jména, s ukrytým významem uvnitř. Ode dneška se budu podepisovati jako Pierrette. Ale můžete mne klidně nadále oslovovat, jak jste zvyklí, nevadí mi to. Já jen, abyste věděli, kdo že to ta Pierrette je (^_-)

Jméno, které zní jako tón zahraný na housle. Jméno, které vypadá, jako by zabloudilo v zrcadlové síni. A odkazuje se na příběh, příběh o osamnělém klaunovi, jehož jedinou společnicí zůstala luna. Její nedotknutelnost a nadpřirozený třpyt... mi připomíná "tu druhou stranu" světa, kam tak ráda chodívám, když hmota a realita je až příliš surová. Ten svět ukrytý ve hvězdném třpytu, odkud pocházím.

Spousta z vás mne zná jako milou, přátelskou a sladkou osobu. Pierrot však byl smutný a osamnělý klaun. I já mám svou "temnou stranu". Ne, neublížila bych ani mouše a chci lidi milovat a pomáhat jim. Jen... je ve mne jistý druh temnoty, který byl vždy mou součástí. Poslední dobou... žížním po temnotě. Možná, že na festy chodím v květovaných Lolita šatech, ale v každodenním životě... nosím často černou. Nedávno jsem si na černo i obarvila vlasy. Jako bych v té černé temnotě měla pocit bezpečí, tajemnosti, splynutí se stínem, s prostorem i časem... a co se smutku týče, někdy je ho ve mně tolik, že jej musím dostat ze sebe, píšu a píšu... příběh, v němž každá věta píchne u srdce a i když začíná na samotném prahu zoufalství a sebenenávisti, s každým odstavcem klesá ještě hlouběji, hlouběji do temnoty... do černočerné rokliny temných lesů, kde ledová mlha splývá s temnotou, a vzduch páchne mršinami. Mne samotné to však neubližuje - ta temnota mi připadá svým způsobem nádherná. Stále je v ní totiž... nepatrné světlo naděje. Naděje a láska tak malilinkatá, že jen letmo ji uvidíte zatřpytnout se na špičce prstu jedné vychrlé, znetvořené ruky... ale je tam, stále tam je.

Bez ohledu na to, jak moc mi bude život připadat těžký, nezvládnutelný, temný a depresivní... vždy v něm budu hledat ten nepatrný záblesk naděje. Co jsem pokazila, mohu napravit, kým jsem byla, mohu změnit, co se mi nepovedlo, zkusím znovu a znovu... selhávám v takové spoustě věcí, ale nikdy nepřestanu bojovat. A nejspíš selžu ještě tisíckrát, ale stále v sobě chovám naději, že jednou se to podaří.