Noční můry o mrtvých ideálech

14. dubna 2011 v 8:00 |  Má klec z růží

Čím více se snažím splnit svůj sen, tím více ztrácím svou duši. Poslední dobou, chodím spát pozdě večer, dlouho do noci dělám (ať už šiji, programuji, vytvářím přednášky, píšu články, pomáhám doma...), a ačkoli mám ten dobrý pocit "dnes jsem něco udělala", nějak mi nestačí. Nějak se cítím vyčerpaná a prázdná. Usínám s pocitem, že jsem na dně, že jsem se tak moc snažila a všechnu jsou sílu jsem dala do tvorby, a zapomněla jsem na štěstí. Vždyť, jaký má smysl, žít a tvořit, když z toho nemáte radost, když vás to ničí? Jaký pak má smysl vůbec existovat, když vás nic netěší? V čem se tedy skrývá pravé štěstí, když ne v Tvorbě světa? Nemyslete si špatně, vše co dělám dělám moc ráda, ale pak večer... usínám se slzičkami na krajíčku, zcela vyčerpaná. Ne šťastná.

Kdysi dávno, chodívala jsem ulicí a obdivovala kvetoucí stromy. Usmívala jsem se, takovým tím úsměvem jaký má Mona Lisa, a každé nadechnutí vonělo kvetoucím jarem, s každým nádechem jsem se cítila neskonale šťastna. Kdysi dávno, probouzela jsem se s vědomím, že má mysl se probouzí do kouzelného pohádkového Světa. V tom magickém světě, si víly hrají v květinách, v čaji tančí duše čajovníku a jeho vzpomínky na Slunce, a lidé žijí v podivně bizardním světě, obkopeni stroji, bílými obrazci na cestách, plechovými značkami kam mohou jít a co nesmí dělat... oh, jak já ten prapodivný svět milovala!

Kdysi dávno, věřila jsem, že jsem rytíř samotného Boha, co přijal z celého svého srdce jeden velmi urozený úkol, a to donést do toho světa více lásky. Začít tvořit hodnoty a krásné věci v tomto světě. Každé ráno jsem se oblékla do prapodivných nádherných šatů, jak se na pravého Aristokrata a Rytíře sluší. Abych v nich pak hrdě kráčela po ulici a s pokorou a láskou se usmívala na Svět.

Tak moc se snažím, dostát těm ideálům, tvořit krásu a hodnoty ve světě... tak šíleně moc se snažím, až se zapomínám usmívat, zapomínám se zastavit, a mám pocit, že všude kolem mě je jen obrovská spousta práce a úkolů... ale žádná láska. Nikdo, kdo by mě obejmul. A cítím se tak vyčerpaná, strašně vyčerpaná... fyzicky i psychicky. Zapomínám, kým jsem tehdá bývala, a co byl vlastně můj cíl, proč se vlastně tak moc snažím.

Včera, se mi zdála noční můra. Vždy po probuzení z noční můry jsem vyděšená. Můj bože, co to v sobě mám, co tak hnusného v sobě proboha mám? Sen je jen iluze, které se nebojím. Ovšem ta iluze, to je zrcadlení mé duše, mého života. Vím, co ta můra znamenala. A toho jsem se tak šíleně lekla.

Byla jsem krásným mladým aristocratem, na mši v kostele, kde bylo plno lidí. Ti lidé, to byli mí přátele, to byly mé milované životní úkoly dne. Pak, z ničeho nic... některým z nich prostě hráblo, a začali se vraždit. Uvnitř toho kostela, byla obrovská jatka, a byl jsem to já, kdo musel zabíjet je, aby oni nezabili mne. Vyděšeně jsem utekl. Zbaběle jsem utíkal pryč, pryč z kostela, přes celé město, až do svého starodávného domu na samém kraji, ve kterém jsem věděl, že budu v bezpečí. Zavřel jsem za sebou dveře, bylo tam ticho a tma. Tak jsem tam jen stál, v tom prázdném domě, naivně věříce v to, že jsem tam v bezpečí. Uplynulo však jen několik prázdných minut, a zaútočili na mě, v mém vlastním domě, byli tam dávno schovaní. Ležel jsem poražen na zemi, když ke mně přišla krásná dívka, velitelka těch šílenců. Sedla si na mě, ke krku mi dala nůž, nadkláněla se nade mnou, hleděla mi do očí, její tvář byla naprosto kamenná, a její oči... bože, byly ledově modré, děsivě chladné, bez jediného citu. "Jak jsi na mě mohl zapomenout? Vždyť jsem tvá snoubenka." Řekla, a já byl v šoku, naprosto nevědouc, že nějakou snoubenku mám.

Když jsem se probudila, stále jsem viděla ten její hrůzostrašný děsivě prázdný pohled. Ah ano, má snoubenka, mé ideály, mé životní poslání, mé životní cíle... copak se s nimi stalo? Můj bože, copak se s nimi stalo, že jsou chladné jako led a já ležím s břitvou na hrdle pod nimi, děsím se jejich pohledu a nedokáži ani zvednout ruku, láskyplně je pohladit a říci jim: "Miluji tě." ?
 


Komentáře

1 Verumi Verumi | 14. dubna 2011 v 14:25 | Reagovat

Jsi úžasný člověk, snažíš se vlastně udělat svět krásnější, ale někdy stačí jen drobné maličkosti, které dokáží udělat obrovskou radost. Je velmi zajímavé, že jsi porozuměla svému snu.. to já z těch svým můžu mít jen strach.

2 Neadirian Sariel Neadirian Sariel | Web | 14. dubna 2011 v 16:07 | Reagovat

Nevím, co smyslupného k tomu napsat... Snad jen, že ti naprosto rozumím a někdy se cítím velmi podobně.

3 Alice-chan Alice-chan | Web | 14. dubna 2011 v 18:08 | Reagovat

Prostě jsi šla za svými cíli tak tvrdě, až tě zavalily a začaly tě dusit. I radost může tížit.
To co potřebuješ je odpočinout si a vyspat se. A potom aspoň půl dne věnovat tomu co Tě těší a není to povinnost. A hlavně si hlídat energii. Hodně jí rozdáváš, ale nesmíš se rozdat celá. Chce to najít něco co tě dobíí. Já jsem přišla na to, že mi stačí jít ven, třeba jen obhlídnout co nám kvete na zahradě a pohladit kocoura. K počítači jsem si položila akvarelky, protože jsem si vzpoměla jak mě kdysi bavilo kreslit a jak moc mě to uvolňuje.
Občas si koupím kytku v květináči, kterou si postavím vedle monitoru a čas od času se na ně podívám. Až odkvete, zasadí se a neodejde jako řezané květiny. Chodím a fotím všechno co se mi líbí. Na to co se mi nelíbí se vynadávám na blogu. Dala jsem si krásné obrázky na plochu počítače a mobilu.
Tohle dobíjí mě. A zůstávám funkční i přestože termín před maturitou je na zlomení vazu.
Určitě najdeš něco co dobije Tebe.
Možná by pomohlo i malinko změnit jídelníček. Vždycky když se cítím špatně a udělám to, cítím se aspoň na chvilku jako vyměněná. Když doplníš tělu vitamíny, k teré potřebuje taky by Ti to mělo pomoct aby ses cítíla líp.

Uf, Vychrlila jsem toho hodně, snad to neurazí a třeba malinko inspiruje. :)

Jinak, taky se mi dnes zdála noční můra, která mě dost vyděsila. Vždycky se z nich těžce budím a mám z nich špatný pocit. Většinou si k nim ale pak domyslím zbytek příběhu a trochu je tím zmírním.

4 Aiko ^_^ Aiko ^_^ | 14. dubna 2011 v 21:18 | Reagovat

Myslím, že by jsi měla odpočinout a vuít si takříkajíc dovolenou. Ti co tě milují to pochopí a počkají až zase nabereš síly. ^^
Nabrala jsis toho hodně, nejsem doktor, ale řekla bych, že těmi nočními můrami ti tvé tělo říká, že toho má dost. Fyzocký stav těla se odráží v tom psychickém a naopak. Ničíš se, víš o tom, ale pořád pokračuješ. Nenech to dojít moc daleko, aby se ti to nevymstilo a tvoje tělo ti vypovědělo službu. T.T
Odpočiň si od všeho a uidíš, že se budeš cítit zase líp. ^^ *hug*

5 Raven Raven | Web | 15. dubna 2011 v 14:59 | Reagovat

Tedy...Já nevím co k tomu říct.
Poslední dobou se často cítím podobně.

6 Luciaaas Luciaaas | Web | 15. dubna 2011 v 18:21 | Reagovat

Je toho na tebe prostě moc :( Určitě bys ale minimálně dvakrát do týdne měla vypnout, nepracovat a udělat něco pro sebe, dělat jen co tebe baví :) Takhle by si se brzy zbláznila... Ale věřím, že až se Ti značka znovu zajede a ty už budeš mít hotovou nabídku a najmuté švadlenky, všechno se zklidní :) Hlavně se do toho nenuť, mělo by Tě to bavit, ne vyčerpávat :)

7 Haru Haru | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 1:34 | Reagovat

Zvláštní číst něco takového od člověka, od kterého bych to snad nikdy nečekala.. Moc Tě obdivuju za to, jak to celé zvládáš, měla by ses aspoň na chvíli zastavit a odpočinout si, trošku zpomalit a začít si užívat, že se ti plní sen.. to je přece úžasný pocit, ne? Drž se, Pet-chan. ♥

8 Petra Éliarosa Petra Éliarosa | 18. dubna 2011 v 11:28 | Reagovat

[1]: Verumi: Děkuji. S těmi maličkostmi máš naprostou pravdu - jen bohužel, někdy je člověk tak moc ve stresu, že zapomíná se zastavit a prostě si jen užívat těch malých kouzelných chvilek... protože má v hlavě pořád "musím udělat ještě to a tamto" :( Jinak, já si své sny vždy vykládám, když mi mají co říci. Ačkoli se mi mnohdy na první pohled zdají nesmyslné, když si je znovu prožiju v meditaci, tak se mi ukáže i jejich význam. Sny jsou velmi věrným zrcadlením reality.

[2]: Neadirian: Děkuji aspoň za ten krátký komentář, i za něj jsem ráda! A to je už ten lidský úděl, někdy se cítit smutně a zoufale... ale dokud tyto pocity v životě nepřevládají, tak je to dobré:)

[3]: Alice-chan: Děkuji moc! *obejmutí* Máš pravdu, mám s ovládáním energie obrovské problémy. Sice jsem našla takovou fintu - kafe :D - ale to je řešení jako podvádět při písemce XDDD A děkuji za všechny rady. Ono, zastavit se a užívat si malých hezkých věcí je velmi uvolňující. Jen na to člověk nesmí zapomínat... A co mě nabíjí? Já to vím moc dobře - posezení v čajovně, a pak čtení yaoi XD Jen mi to zabere hodně času, a pak zase nestíhám své povinnosti... dilema XD

[4]: Aiko: Děkuji Ti za Tvou starostlivost, Aiko-chan *obejmutí*. Já vím, že si toho na sebe beru hodně. Protože mám pocit, že když nebudu nic dělat, život mi uteče pod rukama a ničeho nedosáhnu. Nebudu žít, jen pomalu umírat. Tvorba mě naplňuje. Ale zároveň i vyčerpává. Tak pořád hledám nějakou rovnováhu...

[6]: Luciaaas: Děkuji, asi bych si vážně měla udělat den dva v týdnu volno a jen odpočívat... kéž by to pomohlo XD A myslet si, že až se značka rozjede a budu mít švadleny, tak bude vše v pohodě - to je velice naivní. Čím víc se značka rozjíždí, tím víc je s ní práce. Sice nebudu všechno šít sama, ale budu zařizovat šicí dílnu a věci kolem toho... a pak jednoho dne snad i chod kamenného obchodu. A stále ještě navrhování a šití nových modelů, pořádání akcí... je to nekonečná práce, nebude chvíle, kdy bych si řekla "tak, teď je hotovo, a mám padla".

[7]: Haru: Děkuji! Moc ti děkuji, Haru, Tvůj příspěvěk je velice inspirující. Máš pravdu. Asi potřebuju zpomalit... nebo ještě lépe, najít tempo, kde mohu běžet, ale zároveň si ten běh užívat a nevysilovat se...

9 Hikaru Hikaru | 20. dubna 2011 v 1:14 | Reagovat

Tak snad se ti brzy podaří najít to správné tempo... tu pravou hudbu, na kterou se ti bude tančit nejlépe, na tvém velkém plese krajkových plánů!
Já ti k tomu můžu akorát tak přidat pár milostných duetů od Takarazuky.

10 Petra Éliarosa Petra Éliarosa | 20. dubna 2011 v 9:40 | Reagovat

[9]: Hikaru: *hugs* Tohle byl tak milej komentář, až mě rozesmál! :D Děkuji~

11 Pepča Pepča | 20. dubna 2011 v 20:05 | Reagovat

Ono už asik vše bylo řečeno... mrzí mě vidět, jak tenhle nával povinností a uspěchaná doba se snaží pohltit i jedinou nadpozemskou bytost, co znám :(
Ale přeju ti, ať brzy najdeš svojí rovnováhu a budu ti držet moc pěsti, ať se neztratíš v tom víru všeho.
Drž se Pet-chan! <3

12 S.ANASIS <3 S.ANASIS <3 | Web | 20. dubna 2011 v 23:53 | Reagovat

<3 Chtěla bych nějak pomoci.... T,T nemám ponětí jak... Hmm kdy by to bylo v mích silách tak bych tě na 2 tejdny unesla... mimo civilizaci, prič od internetu.
Odvedla bych tě na krásná a kouzelná místa... kde bys jistě viděla své víly a našla novou energiji.

13 Petra Éliarosa Petra Éliarosa | 21. dubna 2011 v 10:09 | Reagovat

[11]: Pepča: Děkuji Ti za podporu! A o mně se neboj, já to všechno zvládnu... někdy je hůře a je toho na mě moc... a někdy je zase dobře. Tak se to u mě běžně střídá.

[12]: ANASIS: Oh, to by bylo pěkné! Taky si někdy říkám, že by mi prospělo tak na týden zmizet a být bez Internetu a bez počítače, jó to by bylo skvělé! Bohužel to ale nejde. Mám na Internetu povinnosti (hlavně int. obchod), a nemůžu se jen tak zdejchnout. Navíc v práci pracuji s počítači, a pokud si nevemu dovolenou, počítači se nevyhnu...

14 Pepča Pepča | 21. dubna 2011 v 11:41 | Reagovat

[13]: Já vím, že to zvládneš, kdybys to nezvládla ty, nezvládl by to nikdo :) A ono celkem vztao život je jedna velká vlna, jednou jsme nahoře jednou dole....

15 S.ANASIS <3 S.ANASIS <3 | Web | 21. dubna 2011 v 14:15 | Reagovat

Proto tě unesu XDD Nebudeš o to vědět XDD Zavírej si okna XDDDDD

16 Miyako Higurashi Miyako Higurashi | Web | 21. dubna 2011 v 21:46 | Reagovat

Ahoj, osobně jsem se viděly asi tak dvakrát na ĺoňském animefestu, když jsem si od tebe kupovala polobonet a pak ještě ve Scale (to prapodivné trdlo s dlouuuuuhou růžovou parukou), ale uchvátila jsi mě. Byla, jsi a budeš vždy tak krásná a milá. Kdybych se měla vyjádřit k článku, řekla bych to asi takhle. Ten pocit znám dřeš pro něco až vlastně zapomeneš pro co, a večer pak usínáš s očima plnýma slz, zničená po fyzické a psychické stránce. Máš pocit,že se ti svět boří, ale víš, že musíš jít dál. Jenže tahle "touha" ti jednou zachrání "kejhák" Já málem uplně propadla bulimii, abych vypadala krásně v lolitašatech a na baletních špičkách, nanichž se učím sama,abych uchvátila osobu mému srdci nejdražší a která mě nikdy nebude milovat tak jak já ji, ale nakonec to byla ona kdo mě z toho vytáhl, ta osoba i ta touha dosáhnout něčeho pro někoho, a zarazila vše před tím, než jsem spadla na zcestí, z nějž by po mě zůstala jen zdevastovaná duše a tělo. Vše co potřebuješ, je si odpočinout, věnovat dne, týden, měsíc, sama sobě a vykašlat se na okolní svět. Poddávat se různým maličkostem, které ti přinesou radost, jako nové krajkové rukavičky, nová kamarádka, horká čokoláda, jednorožec nakrelsený na sešitě nenáviděného předmětu a podobně. Myslím,že TY to zvládneš :)

17 Petra Éliarosa Petra Éliarosa | 22. dubna 2011 v 11:20 | Reagovat

[16]: Miyako Higurashi: Děkuji moc za dlouhou zprávu! Když si to tak čtu, uplně nádherně vystihuješ i mé pocity a s radou na konci nelze než souhlasit... děkuji, že jsi mi to připomněla, já na to totiž často zapomínám (TT_TT) Tvá zpráva mi bylal velkou inspirací.

18 Miyako Higurashi Miyako Higurashi | Web | 22. dubna 2011 v 12:36 | Reagovat

[17]: Jsem moc ráda, že ti to pomohlo, jak říkám ony maličkosti nakonec vytvoří jeden veliký celek, který ti přinese víc než by jsi si mohla na začátku pomyslet :)

19 Isaaca Isaaca | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 9:26 | Reagovat

Ahoj, řekla jsem si, že bych Ti k tomu článku mohla také něco napsat. Ale jak tu už několikrát bylo řečeno, nejspíš by byl základ udělat si nějaké to "volno". Jinak, Ty mi přijdeš, jako velice energický člověk, který prostě Ví, za čím si jde a jesli teď se cítítš takoto psychicky vyčerpaná a i fyzicky, prostě se pokus vypnout.

Vím, že to nění asi někdy lehké, když má člověk závazky, ale prostě si to zkusit rozvrhnout nějak jinak.

20 Raven Doll Raven Doll | Web | 27. dubna 2011 v 18:45 | Reagovat

Tyhle pocity znám a vím, jak těžké je se s nimi vyrovnat. Já například z každé takové vyčerpanosti, která na mě dolehne na měsíc třeba třikrát do roka fyzicky onemocním a pak ležím doma třeba dva týdny.
Neměla by ses tak přepínat, pokud totiž tak moc rozdáváš a vůbec si neodpočineš, bude Tě to kousek po kousku ničit. To jistě ale nikdo z nás nechce, aby ses takhle zničila. x)
Jsi úžasná obdivuhodná osoba, tak nám na sebe, prosím, dávej víc pozor a nepřepínej se tolik! x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.