Listopad 2009

Podzimní setkání

20. listopadu 2009 v 7:00 Střípky okamžiků
Dnes jsem spatřila něco kouzelně nádherného.

Podzimní odpoledne je romanticky melancholické, ovšem ale studené. Šedá obloha a zlatavé listí všude kolem. Zastavím se u živého plotu, který hraje rudými i žlutýmy barvami, abych uviděla, že dveře mé oblíbené čajovny jsou stále zavřené. Kolik že je to hodin? Teprve za pět minut tři čtvrtě na tři.

A tak jsem se najednou ocitla s dvaceti minutami prázdného času uprostřed podzimního města. Co s nimi dělat? Otočila jsem se a vyrazila po chodníku směrem do neznáma. Jen jsem si užívala kouzelného podzimu, barev a šla přímo za nosem, kam mě nohy nesly. A jak to už bývá, když jdete směrem Nikam, skončíte v ulici, kudy by jste nikdy nešli, ve slepé uličce, která nikam nevede. A tam, v těch nejzapadlejších místech, můžete potkat kouzelné bytosti.

Přede mnou, uprostřed malinkého parčíku, stála Ona. Vzrostlá třešeň, celá obsypaná rudými plody. Ty na vrcholcích byly vínově rudé, ty dole teprve chytaly barvu, neb Slunce se k nim přes mohutné větve nedostalo. Byly jich tam snad tisíce, všechny větve se prohýbaly pod trsy lahodných plodů, a další stovky třešní ležely spadané dole u kořenů.

Jaký to podivný pohled... obsypaná třešeň na konci listopadu. Tak zvláštní, bizardní to obraz - copak nejsou všechny stromy již opadané a téměř bez listí? Copak ji snad kolemjdoucí lidé nevidí, že z její bohaté úrody doposud ani neochutnali? Stojí tam, jako by ji vůbec nezajímal čas.

Udiveně si ji prohlížím. Ale - vždyť to nejsou sladké třešně. Vždyť to jsou... tisíce malinkatých jablíček.

V koruně stromu sedí kos, hlavičku zakloněnou, jeho černé peříčka prudce kontrastují s našedlou oblohou. Zobáček má otevřený a píská. Pak si utrhne jedno z červených jablíčkek a odlétá s ním pryč.

Bylo mi ctí Tě poznat, kouzelná jablůňko. Stojíš uprostřed velkoměsta, a přesto je Tvá krása nedotčena. Jaké zvláštní plody to máš - jen ptáci je mohou jíst. Ovšem někteří lidé, ti, co se u Tebe na chvíli zastaví, také mohou ochutnat jeden z nejzvláštnějších Tvých plodů - dechberoucí okamžik při pohledu na Tvou neobvyklou krásu.

Adoptovala jsem panenku

17. listopadu 2009 v 10:46 Porcelánové dušičky
Tak mi jednou napsala má drahá kamarádka katy-chan. Že má doma malinkatou porcelánovou panenku, které je moc smutno. Nemá ji kam dát, a tak panenka sedí na klavíru, ale pořád z něj padá. Co kdyby se ubožátko rozbila? Že když jí ji bráška ukryl do kufru, panenka celou noc plakala, zavřená jako v temném vězení. Někteří lidé věří, že panenky mají duše. A každému, kdo dokáže vnímat duši křehké panenky, by se zachvělo srdce nad osudem této porcelánové dívenky, co nemá ani jméno, ani šaty, ani místečko v domě kde může stát a koukat se na svět kolem.

Tak jsem ji tedy vzala k sobě a teď vám ji představím! Dala jsem jí jméno Madlenka, ušila jí krásné šatičky a postavila na sekretář k ostatním panenkám, aby už nebyla sama :)

A je teď šťastná, jen občas se ptá po katy-chan, protože se jí po ní stýská. Ale slíbila jsem jí, že za ní příjde čas od času na návštěvu.



No není nádherná? Další fotky pod perexem!

Čokoláda s badyánem

10. listopadu 2009 v 21:07 Mad Tea Party
Byl to jeden z těch hrníčků, jaké vídáváte v zaprášených sekretářích svých babiček. Bílý porcelán, obtáhlý lehounkou zelenkavou čárkou, s drobnými kvítky po okraji. Fialky, jahůdky i sedmikrásky... jejich barvy časem již mírně vybledlé, tím však jemnější. Podšálek ze stejného čajového setu je druhou polovinou duše hrníčku, nedokážete si je představit bez sebe, a i kdyby ano, byl by to tak osamnělý obraz. Když prstem přejíždíte po okraji, místy narazíte na nepatrný zoubek, to jak za ta léta hrníček ťukl o jiný a jeho malinký kousek se odlomil.

Jednoho dne je oba, hrníček i podšálek, někdo vytáhl z babiččina sekretáře, pečlivě je omyl a přichystal tekutou čokoládu. A jako tajné kouzlo, co dělá obyčejnou čokoládu neobyčejnou, do ní zamíchal vzácné koření.

Tmavě hnědá čokoláda, skoro po okraj starodávného hrníčku, s lehce krémovou pěnou nahoře je horká, ze šálku stoupá průhledný dým. Jen na okraj malinké lžičky naberu pár kapek, abych ochutnala. Zavřu oči... je to tak zvláštní chuť, těžko k něčemu přirovnat... před očima však mám obraz malého hocha stojícího před krámkem s cukrovím, dvě sta let v čase zpátky.

Učarovaně kouká přes výlohu na vystavené dorty a sladkosti. Vše krásně nazdobené, naaranžované na bělostném ubruse vyšívaném hnědými kvítky. Dvoupatrový svatební dort, pruhované sladké tyčinky, bonbony ve třpytivých obalech i exotické ovoce. Sáhne do kapsy, aby se ujistil, že v ní má ještě těch pár drobných, co dostal od babičky.

Zacinká zvonek, když otvírá dveře do cukrárny. Jako kdyby ho vítal v jiném světě, v kouzelném pohádkovém světě z cukrkandlu. "Dobrý den," hlasitě pozdraví cukráře, ale jeho pohled již běhá po poličkách v krámku. Tmavě hnědé police z bytelného dřeva, každá překypuje miskami s nejrůznějšími dobrotami, jsou vysoké až ke stropu a jemu je líto, že až na horní police nedohlédne. Jeho pohled těká z misky na misku - které pak vypadají nejchutněji? Ty dvojbarevné, míchané s bílou a černou čokoládou? Krémové ve tvaru škebliček, růžové s marcipánovou polevou, podlouhlé z černé čokolády, oválné s kousky oříšků? Nebo má snad zkusit ty malé, tajemně zabalené ve zlatavém obalu? Cítí se jako v pohádce, i vyřezávaný pult vypadá, jako by snad byl z čokolády.

Vydoluje všechny drobáky z kapsy, znovu si je přepočítá. Nemá jich hodně, ale mu ke štěstí stačí jen to, že bude moci ochutnat aspoň jeden z těch vzácných bonbónů. "Prosím padesát gramů těchto bonbónů," ukazuje na jednu z misek, co je už hodně vysoko a on si musel stoupnout na špičky, aby do ní vůbec viděl. Podlouhlé, čokoládové s kousky něčeho záhadného, ale za jisté dobrého.

Svými několika drobáky zaplatí malý papírový sáček, co ukrývá poskromno pár bonbónů. Jen co vyjde z obchodu a zvonek u dveří se s ním rozloučí dalším zacinkáním, zastaví se, aby sáček rozbalil a nahlédl dovnitř na tu nádheru. Celý napjatý vyndá jeden bonbon, aby jej ochutnal.

A přesně tak, jak chutnal ten bonbón, tak chutnala i ta prazvláštní čokoláda.

Paňáčci z provázků

8. listopadu 2009 v 14:29 Má klec z růží
Každý rok na podzim se svými přáteli děláme menší narozeninovou oslavu - slaví narozeniny všichni ti, co se narodili v srpnu-říjnu. Tento rok jsme se domluvili na tom, že dárky, co si dáme, budou ručně dělané maličkosti. Tak jsem přemýšlela, co hezkého vyrobit... kdyby to byli lolitky, dala bych jim krásné ozdoby, ale oni tíhnou spíš k VK a vůbec, každý z nich je individuál. ;)

Nakonec mi byli inspirací provázkoví paňáčci, které jsem vídávala a obdivovala u několika děvčat na Poupé. Tak jsem vyrobila takové miniaturní, na připnutí na baťůžek či ozdobu na nástěnku.


Více fotek pod perexem!